Cesta věšáku
CESTA VĚŠÁKU
Hle, Bertička bydlí sama,
vždy se chová jako dáma,
však úděl je i skvostné ženy,
že sama musí dělat změny.
Dnes má Berta zase píli,
věšák se jí k zemi chýlí,
tak vykročila k obchodu,
možnost dá změně zrodu.
Hle, v krabici věšák zří,
poskládá ho, to přec ví
a že měla na to sílu,
tak s krabicí plnou dílů
vykročila k domovu,
řka, s věšákem si pomohu.
Doma v srdci kvete nebe,
Berta kroutí tyčky v sebe,
však ruce rychlé asi byly,
s myslí se dnes nesladily,
tak Berta valí hrůzou zrak,
křikla, špatně, je to tak,
kroutí tyčky zase zpátky,
ty však s Bertou hrají hrátky,
vždyť nejdou vůbec od sebe,
Bertu z toho pot zebe,
bezmoc se v ní tiše vkrádá,
pomoc druhých by hned ráda,
však to je úděl samoty,
prožít sama trampoty.
Pokorně šla ze dveří,
teď sousedům svým věří,
obešla dům tam a zpátky,
však v bytech domu jsou jen matky,
jejich síla i když milá,
nad tyčemi nezvítězila.
V blízkém městě velký krám,
nářadí tam koupí kmán,
Berta prý má času moc,
tak vyrazila o pomoc.
Na parkovišti zřela pána,
i když není jeho známá,
prosila ho ve chvíli,
by na tyč zkusil své síly,
však jeden, dva, tři, čtyři, pět,
co pánů měla na pohled,
zklamali Berty představy,
vždyť úspěch se nedostavil,
tak Berta kráčí k obchodu,
snad přinesou jí pohodu.
Tam mladíka ze skladu
poprosila o radu,
ten statný byl snad jako buk,
hned zvučným hlasem ztropil hluk
a volal k sobě kamaráda,
tyč kroutili, pnuli záda
i zkoušeli své pokusy,
vtom tyč je zas na dva kusy,
vítězně se muži tváří,
Bertě oči šťastně září,
s chutí jede svižně domů,
mužskou sílu chválí k tomu.